Kdo jsem?
Před pár lety jsem bojovala s trávícími problémy, které mi zcela ochromily život – nemohla jsem běhat, cestovat ani normálně fungovat bez neustálého plánování, kde je nejbližší toaleta. Lékaři mi nedokázali pomoci, a tak jsem musela najít vlastní cestu.
Dnes pomáhám lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci, zbavit se strachu, najít rovnováhu ve stravě i v hlavě a hlavně – Hlavně se z toho neposrat! Protože i s citlivým trávením se dá žít naplno a bez omezení!
Jak můj příběh začal?
Dnes už zase skáču přes kaluže
Dnes mohu s klidem říct, že moje trávicí problémy jsou už pod kontrolou. Konečně mohu normálně chodit do práce, cestovat bez stresu a užívat si života, aniž bych neustále přemýšlela, kde je nejbližší toaleta. A i když se občas nějaký problém objeví, už na něj nereaguji s panikou.
A to je obrovská změna, která mi dovoluje žít naplno a bez strachu.
Ale ne vždy tomu tak bylo.
V minulosti jsem vedla běžný, aktivní život – běhání bylo mým velkým koníčkem, milovala jsem procházky v přírodě a hodně jsem cestovala. Jídlo jsem víceméně neřešila – sladkosti a fastfood jsem sice nejedla úplně každý den, ale ani jsem se jim nevyhýbala.
Pak mě ale z ničeho nic při běhání začalo bolet břicho, nejdřív jen občas a pak pravidelně a začala jsem mít časté průjmy. Nejprve jsem tomu nevěnovala příliš pozornost, protože jsem cca 3 měsíce předtím byla v Nepálu a v Barmě a myslela jsem, že je to nejspíš dozvuk změny prostředí z těchto cest. Zhoršovalo se to ale každým dnem.
Moje trávení začalo být z ničeho nic naprostý chaos. Měla jsem průjmy každý den, často i několikrát za den. Trávicí problémy úplně ochromily můj život. Nemohla jsem téměř nic sníst, aniž by mi po tom nebylo špatně. Nebylo to jen o bolesti nebo nepohodlí – moje problémy mi zabránily dělat běžné věci, jako třeba jít do práce, jít na procházku, nebo cestovat.
Když to bylo nejhorší
Nejhorší byla rána. Po probuzení to bylo jako ruská ruleta – co si vezmu k jídlu, jak mi bude, kam se vypravím a jestli vůbec někam dojdu. Někdy jsem se i osmkrát vracela zpátky domů, než jsem nastoupila do autobusu (a to mám zastávku přímo před domem), protože jsem se bála, že to nezvládnu. Vždycky jsem věděla, kde jsou v metru otevřené toalety a kde mohu v případě potřeby vystoupit.
V té době už jsem podstoupila samozřejmě hromadu testů a lékařských vyšetření– gastroskopii, kolonoskopii, sono, různé krevní testy na alergie a intolerance – ale všechny výsledky byly negativní. Všichni mi říkali, že jsem zdravá a že mi mohou předepsat jedině antidepresiva. A to jsem opravdu nechtěla. „Já přeci nejsem blázen“ , „Nemám žádné náročné období nebo stres“, říkala jsem si. Cítila jsem, že to není primárně v mé hlavě, ale v mém těle. Chtěla jsem přijít na příčinu, proč se mi to stalo, nikoliv jen zakrýt následek.
Okolí mi radilo, ať jedu na dovolenou, že se to tam zlepší, že to určitě stres. Vydali jsme se tedy s partnerem na dovolenou do Chorvatska – samozřejmě autem, protože jiný druh dopravy pro mě byl v té době nepředstavitelný. Uklidňovalo mě jediné: že můžeme kdykoli zastavit.
Řeknu vám, že to byla ta nejhorší dovolená v mém životě. Na pláži jsem musela ležet jen tam, kde byly toalety, procházky po promenádě jsem neustále přerušovala, protože jsem měla v hlavě jen to, kde si budu moct odskočit. A to pro mě nebyl jen problém fyzický, ale hlavně psychický. Neuměla jsem se uvolnit a pořád jsem byla ve střehu.
Celkově to celé trvalo přes dva roky, a bylo to opravdu náročné, nejen pro mě, ale i pro mého partnera. Byla jsem zoufalá, protože mi nikdo neuměl pomoct, a cítila jsem se, jako bych byla uvězněná ve svém vlastním těle.
Během té doby jsem byla v několika skupinách na internetu, kde jsem hledala podporu, ale většinou jsem tam nacházela negativní příběhy. To mě ještě více stahovalo dolů.
Pořád jsem si říkala: „Opravdu chceš zůstat navždy zavřená v bytě? Opravdu se smíříš s tím, že už nikdy nebudeš cestovat? Nebo se vzchopíš a začneš něco dělat?“ A tak jsem se rozhodla, že musím jít jinou cestou.
Hlavně se z toho neposrat
Věděla jsem, že nikdo jiný mi nepomůže a nic se nezmění, pokud nebudu já sama tou změnou. Začala jsem hledat informace, číst knihy, chodit alespoň na procházky ve vzdálenosti 200 metrů od bytu a začala si dávat malé cíle.
A pokaždé, když jsem musela ven z bytu, tak jsem si říkala: „Hlavně se z toho neposrat!“ To se stalo mojí mantrou, která mi vždy pomohla překonat strach a stres. Protože nic jiného, než že se někde pos…se mi stát přece nemůže 😊
Začala jsem se zajímat o alternativní léčebné metody, změnila jsem zásadně jídelníček a začala praktikovat metody, které mi pomohly zklidnit mysl. Bylo to pomalé a trvalo to déle, než jsem si přála, ale krok za krokem se to začalo zlepšovat. A to všechno mě naučilo být trpělivá, neztrácet naději a věřit, že i když je cesta dlouhá a náročná, výsledek stojí za to.
Co jsem se naučila
Naučila jsem se, jak si i při citlivém trávení užívat cestování, jak se vyhnout stresovým situacím a jak být v pohodě i na dlouhých výletech. Začala jsem si všímat, že i když občas něco přijde, už na to nereaguji s panikou. Naučila jsem se své tělo vnímat a vědět, co potřebuje, a co naopak ne. Takhle jsem se začala postupně vracet k normálnímu životu.
Dnes se cítím silná, nejen fyzicky, ale i psychicky. A co je nejdůležitější – dnes už vím, jak se o sebe postarat. Jak zvládnout trávicí problémy, jak si užívat cestování, a jak udržet klidnou hlavu, i když tělo občas začne dávat signály.